Vodácký kurz… příležitost pro všechny studenty našeho krásného gymnázia dokázat to, že zvládnou plavat i v něčem jiném, než matematice a fyzice. Ten náš se opravdu vyvedl. Jen tak heslovitě pro shrnutí, několik momentů z celého výletu: Počasí, Otrocké práce, Drahota, Ztracené předměty, Zima a nakonec Spolupráce
Nerozumíte? Inu…
Na naší pouti nás čekalo mnoho nástrah. Počasím se výlet totiž opravdu vyznamenal. Celou dobu na nás sluníčko hrálo takovou tu hru, co dělají rodiče na své malé a myslí si, že se jedná o vrchol dětské zábavy. Všichni dobře známe: ,,Kde je maminka..? No tady je maminka!” Přičemž si maminka střídavě zakrývá obličej. My už ovšem nejsme malé děti a nejspíš to je také důvodem, proč této hře neholdujeme. Proto, když na nás tuhle sluníčko vykouklo a tuhle se zase schovalo, místo toho, abychom se jako malá batolata smáli a jásali, jsme jako staří dědečkové a babičky sténali a naříkali, že nám je tuhle horko a hnedle zase zima. Sluníčko ovšem pro jeho naivní humor kategoricky nesoudíme. Ostatně ono samotné hra postupně přestávala bavit, až se na ni zkrátka vykašlalo a nadobro se schovalo za černá oblaka. No a právě tehdy zase naopak vzala za své temná mračna. Ta zařídila, že náš vodácký kurz byl nakonec mnohem 'vodovější', než bychom si bývali byli přáli.
I přes to jsme se s nástrahami, které nám mocný bůh řeky připravil, potýkali docela slušně. Hrdinně jsme překonali všechny jezy, balvany, spadané stromy, spadané barely s věcmi… a jejich majitele, přičemž mortalita naší skupiny se po celou dobu výletu nikterak nezměnila. Někteří také poslechli nabádání pana profesora Imramovského a Perunovi do oken volali fráze stylu : "My se tě nebojíme!" v naději, že to raději vzdá. Efektivita tohoto počínání je diskutabilní, ovšem morálku to rozhodně pozvedalo.
Byl to ale právě také týmový duch celé třídy, který, jak se zdá, zachraňoval neférový boj s přírodou, protože když už se člověk cvakl, mohl počítat, že si na něho za dvacet metrů počíhá spolužák, či spolužačka horliví zúčastnit se jakéhokoli záchranářského skutku.
Samosebou se k nástrahám, kterým jsme byli vystaveni nedobrovolně připočítávají i ty, které jsme si natropili sami. A tak se stalo, že studentstvo vyjelo na lodích na bojovou hru uprostřed noci v čelovkách, nebo mimo jiné třeba aféry s jinými vodáckými skupinami, kde se ukázal nekonfliktní a kolegiální přístup našich skvělých kantorů.
Ve finále z kurzu každý odjížděl se škálou nových, či starých vědomostí týkajících se umění vodáctví, přestože každý k tomuto poznání došel různě kamenitou cestou. Byli jsme plni dojmů, zážitků a zároveň ochuzeni o pár ztracených, utopených předmětů, které si řeka od některých vyžádala jako daň . To byl ovšem jen malý, až skoro humorný kaz na jinak skvělém vodáckém kurzu, na nějž budeme vzpomínat ještě hodně, ale opravdu hodně dlouho.