Jedeme do Paříže

Jsou čtyři hodiny odpoledne, 23.4 2023 a já spěchám na autobus s kufrem příliš těžkým, plným spoustou naprosto zbytečných, nepraktických, ale pečlivě vybraných věcí. Jediné, co nemám, jsou mikina a tenisky, oboje jsem vyhodnotila jako příliš těžké.

Autobus měl asi hodinu zpoždění, ale jedeme! Cesta mi ze začátku rychle ubíhala, se  spolusedící jsme sledovaly Angeliku, teď jsem už celá polámaná a šíleně unavená, ale i tak ne a ne usnout.

Jsme na hotelu, samozřejmě jsem nespala a jsem hrozně vyčerpaná z tahání kufru. Instalovali jsme výstavu, zas tak špatná asi není. Okolí hotelu je takové zvláštní, domy jsou slátané z všelijakých dveří a oken, a že by se to hodilo k sobě, to se většinou říct nedá. Chvíli budu ležet a pak půjdeme do místního supermarketu.

Konečně v Paříži

Jedeme v metru, doufám, že už uvidíme Paříž, každou chvíli si stěžuji na to, jak to tady vypadá, že metro stojí, že supermarket je o strach a že to tam smrdí a že Praha je tak krásná.

Jsme v místních lahůdkách. Už si nestěžuji, Paříž je krásná taky, sice té krásy není tolik vidět, protože se tu chystají olympijské hry a něco je zakryté, ale Eiffelovu věž zakrýt nemůžou. Byli jsme v galerii de l´Orangerie, tam se mi moc líbilo, měli tam Monetovy lekníny, Matisse, který mě moc bavil, Picassa, to je velký umělec, ale zrovna to, co tam viselo, mě moc neoslovilo a další jména jsem z množství vjemů zapomněla.

Jsme zpátky na hotelu, trochu mě bolí nohy z bot, ale hlavně jsem hrozně nešťastná, protože jsme si creme brulee v kavárně užívaly moc dlouho a neměly čas se vyfotit s Eiffelovkou, spěchaly jsme se strachem, že na nás budou ostatní v tom dešti čekat, jen abychom se dozvěděly, že stejně všichni nejsme, a tak jsme čekaly my, za tu dobu by se fotka s Eiffelovkou jistě stihla.

Druhý den

Dnes jsem se sice botami dala znovu zlákat, ale byla jsem moudřejšími lidmi vrácená zpátky se převléct, že mi bude zima, za ty moudré lidi jsem moc ráda, protože bych teď tak pohodlně na lavičce v galerii d'Orsay neseděla. Je toho tady hrozně moc, že nevíme, kam dřív, a tak odpočíváme, pak se sejdeme s ostatními u Snídaně v trávě. Je to tu také moc pěkné, sic mě mrzí, že kontextu tak nerozumím. Nejvíc jsme se věnovaly impresionismu a pak šly obdivovat nábytek v ,,elfím stylu”. 

Pro změnu nesedíme na kamenných lavičkách, ale na kovových židlích v Lucemburských zahradách, s výhledem na jezírko, kde děti pouští lodičky, je tu velká zima. Na obědě jsme byly palačinkárně, říká se, že jsou Francouzi neochotní, když se na ně mluví anglicky, ale setkaly jsme se jen s opakem, pán v palačinkárně se nás ptal, odkud jsme, a dal mi lízátko, protože jsem si ještě neobjednala sladkou palačinku jako kamarádky.

Šli jsme k Pantheonu, že se podíváme dovnitř, ale naneštěstí jsme se přiznali, že jsme skupina, a tak nás dovnitř nepustili.

Nebyly jsme u mlýnů!

Dnes jsme v Louvru, po náročném prohlížení jsme v kavárně na obědě, pak ještě musíme najít Rembrandta. Je toho tady hrozně moc a my máme času moc málo, tak snad nic stěžejního nevynecháme. 

Teď sedíme na schodech u Sacre Coeur, je tu moc krásný výhled, i když prší, ale oproti Praze je to tady takové šedé.

Viděli jsme Moulin Rouge a vypadá celkem vtipně, nikdy jsem ho neviděla, ale čekala jsem spíš důstojně vypadající lokál, než něco připomínajícího pouťovou atrakci. Jsem ale naštvaná, že se kamarádky se mnou nejdou podívat na mlýny, jeden jsme viděly po cestě, nevím, co to je zač, ale hrozně bych tam chtěla podívat.

A v obchodech měli na Montmartre všude Muchu, no tohle!

Jsme na ubytování po vernisáži naší výstavy, bylo to veselé a měli jsme příšerně sladké dětské šampáňo. Dneska jdu spát brzy, protože zítra se kvůli změně plánu můžeme vyfotit s Eiffelovkou!!!

Studentky z Československa v Paříži

Obědváme v McDonaldu, od toho českého se moc neliší, i přes to, že jsem měla francouzské menu, jako vždy si říkám, že si tady už nic neobjednám a že mi to nechutná.

Máme ale moc vydařené fotografie s Eiffelovou věží a náladu mi už nic zkazit nemůže. Taky jsme jeli na lodi po Seině, kromě béžových domů a šedých střech je to tu podobné Praze, akorát větší, moc se mi tu líbí, škoda, že už dnes večer odjíždíme. Obloha je bez mráčků a krásně svítí sluníčko, celou Paříž jsme ještě zhodnotili z Vítězného oblouku.

Jsme v autobuse, jedeme a dokonce i sedíme! Po jídle jsme se procházely v okolí Notre Dame. Fotily jsme se a přišel k nám starší pán, že nás vyfotí a řekl, jak si máme stoupnout okolo lampy a ptal se odkud jsme, na což vtipně odpověděl:
,,Ach Prague, Czechoslovakia, Charles pont!”  Vypadal velmi vesele a chtěl
vědět, jestli se nám fotka líbí.

Pak následovaly nákupy suvenýrů, nutné magnetky pro babičku a sobě samozřejmě tričko s nápisem Paříž.Po procházení okolí a osvěžení kávou jsme dorazily před galerii Pompidou, na tu jsme se hodně těšily. Šly jsme s profesory a byla jsem ráda, že konečně něco vím, bylo to moc zajímavé, pak jsme hledaly obrazy, které tam nebyly, a v posledních dvaceti minutách jsme hledaly carrefour v okolí, protože do autobusu jsme neměly ani vodu. Naštěstí se dalo jít před vyzvednutím kufrů do toho u hotelu. 

Cesta s kufry na nádraží byla hrozná a zmohla jsem se jen na au, au, au, protože mě z bot bolely nohy a kufr vážil víc než na cestě tam, i když byl jeho obsah úplně stejný.

A dostala jsem se až sem do autobusu, kde jsem po scéně a velkém stěžování získala místa, a nemusím sedět vedle cizího pána, protože i to hrozilo.

Je ráno, sledujeme poslední díly Angeliky a mě bolí všechno. V noci se spát vůbec nedalo, protože zaměstnanec flixbusu, co zrovna neřídil, chrápal celou noc jako medvědí rodina během zimního spánku, snaha přehlušit chrápání Helenou Vondráčkovou ve sluchátkách byla marná. 

Teď jsme už v Praze a já se těším, až si dám čokoládu a půjdu spát.