Výlet se uskutečnil ve dnech 27. – 28. června, kdy se téměř celá třída nadšenců sešla na Hlavním nádraží. Cesta vlakem netrvala dlouho, horší to bylo s těžkými batohy, které jsme museli donést na vlastních zádech k řece (asi 500 metrů, většina to přežila). Tam už na nás čekali instruktoři s rafty a kánoemi.

Po předvedení základních pohybů potřebných k vyplutí na vodu hlavním instruktorem Davidem, jsme se všichni nahrnuli jeden za druhým na svá místa v lodích. Celá třída včetně našeho třídního v námořnickém a paní profesorky Ropkové se připravovala na dlouhou cestu po Sázavě.

Čekal na nás úsek dlouhý 14 km mezi Čerčany a Týncem. Zpočátku, až na několik výjimek, vypadalo pádlování nejistě, ale brzy všichni zabírali a plnou rychlostí se navzájem předháněli. Sem tam někdo zajel tam, kam by neměl, ale to už byli v pohotovosti asistenti Štěpán s Alenou. (všichni tři asistenti z Bisportu byli úžasní a klidně to chápejte jako reklamu)

Při sjíždění prvního jezu nám byla poskytnuta pomoc, ale postupem času jsme zdolávali jezy zcela sami, jen při těch obtížnějších nám raději všichni běželi pomáhat. Celkem jsme sjeli 4 jezy bez úrazů a komplikací. Počasí nám přálo a slunce krásně svítilo, takže jsme v Týnci nad Sázavou vystoupili z raftů a kánoí pěkně opálení. (pěkně?! ...... večer na to padl skoro celý Panthenol)

V loděnici jsme si vyzvedli věci a opět jsme s batohy na zádech vyrazili do kempu, kde jsme si postavili stany. Nastal čas večeře a my jsme se jako hladová smečka vrhli do Lidlu a nakoupili si zásoby jídla, které by vystačily na týden. (pro jeden až dva africké státy)

Po výměně názorů, jestli jít rovnou zpět do tábora či na procházku městem, jsme chtěli panu profesorovi udělat radost (kapkou vydírání jsem jim při rozhodování pomohl) a vyrazili jsme po mostě pryč do neznáma. Jenže za mostem naše cesta skončila, všichni si sedli na schody a začali klást „biologické otázky“. (takže mi udělali velkou radost a zrušili tím vycházku)

Po hodině jsme se vrátili zpět a sháněli dřevo. (kolem kempů je dřeva asi jako na Václaváku) Když se setmělo, celá prima začala zpívat, opékat si na ohni všemožné kombinace jídel, hrát hry a užívat si krásné společné chvíle.

Druhý den jsme z Týnce pádlovali 16,5 km až do Pikovic. Bylo ještě tepleji než předchozí den a čekalo nás 8 jezů - většina šla sjíždět. Nyní byli všichni pouze na žlutých kánoích (rafty jsou na českých řekách většinou pomalé, těžké a neohrabané), takže chvíli trvalo, než se háčkové a zadáci naučili spolupracovat.

David nám předváděl na svém kajaku „eskymáka“ a Štěpán nás všechny stíhal fotit. Trasa do Pikovic byla dlouhá a pro leckoho náročná, ale cestou jsme se potkávali s dalšími kánoisty a spatřili jsme i stádo krav. (jeden by neřekl, jak pohled na krávy osvěží). Sluníčko pálilo a cesta začínala být poměrně vyčerpávají, jezů a kamenů přibývalo, zato sil ubývalo. Objevili se i úseky, kde jsme museli lodě táhnout vodou. (přesah: výtvarná výchova: I.J. Repin - Burlaci na Volze)

Třída byla s kánoemi roztažená snad po celé Sázavě, ale nakonec všichni propluli cílovou rovinkou a vytáhli své žluté společníky na břeh, kde jsme se rychle ale vřele rozloučili s našimi vodáckými společníky. Převlékli jsme se do suchého, posbírali bagáž a odspěchali na vlak. Jel za pět minut a vysadil nás ve Vršovicích.

Byla to pro nás obrovská zkušenost a úžasný zážitek. Děkujeme, že jsme mohli tyto dva nádherné dny prožít!!! (a já děkuji Neptunovi, že se všem podařilo přežít)

Eliška L. a Marianna M.
(a třídní)