Ve čtvrtek 7. října ráno se nám i přes zmatek ve škole (kvůli netekoucí vodě) podařilo odjet. Autobusem jsme vyráželi okolo desáté hodiny směrem k Rakousku v celkovém počtu 24 sboristů. Cesta nám ubíhala poměrně rychle. Zanedlouho už jsme míjeli české hranice a mířili směrem do Gmundenu. Okolo čtvrté hodiny jsme dorazili do místního gymnázia, kde už nás očekávali. Rozezpívali jsme se, zkusili několik písní, převlékli se do tmavěmodrého oblečení, vzali si černé brýle (to kvůli písni Tmavomodrý svět) a pak už jen vyčkávali do zahájení koncertu.

Koncert začal v sedm hodin. Sešlo se zde několik škol z různých zemí, které se účastnily programu Comenius. Každá ze škol se nějak prezentovala, ať už to bylo vystoupení hudební nebo divadelní. My jsme přišli na řadu jako první. Celé naše vystoupení bylo o životě známého českého skladatele J. Ježka. Kromě Ježkových nejznámějších písní (Život je jen náhoda, Šaty dělaj člověka, David a Goliáš, Nebe na zemi, Klobouk ve křoví a Tmavomodrý svět) jsme také zazpívali část rockového oratoria a gospel Make a joyful noise. Po nás následovala vystoupení ostatních škol. Celý koncert skončil až v devět.

Po koncertě jsme se ještě autobusem museli dopravit do ubytovny, která se nacházela na druhé straně jezera Traunsee asi 20 km od Gmundenu. V ubytovně už na nás čekali s večeří.

Druhý den ráno jsme se po snídani vydali podívat se přímo k jezeru. V půl desáté už jsme však museli jet zpátky do Gmundenu, kde jsme naložili věci těch, co zde kvůli projektu byli už od úterý. A pak už hurá do Salzburgu. Tam jsme strávili asi pět hodin. Podívali jsme se k domu, kde se narodil W. A. Mozart a především nesměla chybět sborová fotka u Mozartovy sochy, kde jsme si společně zazpívali jednu z nejznámějších Mozartových skladeb s textem „Mně se líbí paní nadlesní“. Pak už bylo na každém z nás, kam se v Salzburgu půjde podívat. Nakonec jsme se všichni sešli před branami Mirabellgarten a nastoupili jsme opět do autobusu (tentokrát už však směrem zpět do Prahy), kde jsme půlku cesty prozpívali (i přes nevelké nadšení s námi jedoucích výtvarníků), a v půl dvanácté večer  jsme se zase ocitli před školou.

A jaké byly naše dojmy z koncertu?

Jana: „Zvládli jsme to důstojně.“

Verča: „Mám smíšené zážitky – orchestr úžasný, zpěváci strašní.“

Zuzka: „Měla jsem dobrý pocit z toho, jak jsme to zazpívali. Celý koncert na mě působil velmi pěkně. Mám z toho ohromný zážitek.“

Martin: „Fotbálek byl super.“

Honza: „Bylo to super a bylo mi vedro.“

Tonča: „Wow!“

Vávra: „Bylo to hustokrutý, úplně.“

Míša a Týna: „Bylo to vzrušující, ohromné. Ten orchestr, to bylo monumentální. Bylo to velice přínosné pro naši společnost.“

Františka: „Bylo to úžasný.“

Michal: „Šabadabada.“

Bery: „Byla tmavomodrá tma.“

Klára: „Já myslím, že jsme si to všichni užili. Stmelilo nás to.“

Jonáš: „Bylo to dobrý, i když místama lehce rozvleklý.“

Olga: „Bylo to hezké setkání mladých lidí schopných vytvořit hudební vkus.“

Johanka: „Byla jsem ráda, že jsme nebyli nejhorší.“

Jůlie: „Dobrý, veselý, hezký, zajímavý.“

Sylva: „Všeobecně to bylo super a jsem ráda, že jsme to tam zvládli ze všech nejlíp. Dobrý byl také ten kluk v buřince a orchestr.“

Terka: „Přišlo mi, že to byl jeden z nejlepších koncertů, co jsme měli. Měli jsme to docela i secvičený.“

Standa: „Tento koncert považuji za velmi úspěšný. Jsem rád, že jsem se mohl zapojit i jinak než pouze instrumentálně.“